Ondřej Synek míří (přes Floridu) do Tokia

16.9.2017 text : Manfred Strnad

Foto: Pavel MyškaFoto: Pavel Myška
Foto: Pavel Myška
Foto: Pavel MyškaFoto: Pavel Myška
Foto: Pavel Myška
Foto: Pavel MyškaFoto: Pavel Myška
Foto: Pavel Myška
Foto: Pavel MyškaFoto: Pavel Myška
Foto: Pavel Myška
Foto: Pavel MyškaFoto: Pavel Myška
Foto: Pavel Myška
Foto: Pavel MyškaFoto: Pavel Myška
Foto: Pavel Myška
Foto: Pavel MyškaFoto: Pavel Myška
Foto: Pavel Myška

V květnu získal Ondřej Synek pátý titul mistra Evropy ve veslování. Čtvrtý na skifu. Pro letošek má splněno však jen z poloviny. Zanedlouho začíná světový šampionát na hurikánem  sužované Floridě. S Ondrou Synkem a také s veslaři z dvojky Lukášem Helešicem a Jakubem Podrazilem jsme se k rozhovoru sešli tři týdny před světovým šampionátem. V rámci reprezentačního družstva vytváří tahle trojice společně s trenérem Milanem Dolečkem  „samostatnou jednotku“, která závěrečnou přípravu na šampionáty obvykle absolvuje v ústraní na slapském jezeře.

Ondro, přehrada u Županovic působí trochu jako konec světa. Zejména v době začínajícího podzimu. Zjevně se ti tady ovšem líbí, když se sem vracíš.

Jezdíme sem na závěr přípavy před mistrovstvím světa od roku 2005. Myslím, že jsme vynechali jen jednou nebo dvakrát. Na jaře vždycky jezdíme na Měřín do vojenského zařízení. V létě trénujeme v Županovicích protože je tady klidněji než v Praze na Vltavě. Žádné motorové čluny a vyhovuje nám i tříkilometrová rovinka. A je tu hezky.

Co se tady dá ve volném čase dělat?

Je právě dobře, že se toho moc dělat nedá! Po tréninku si odpočineme od všedních věcí. Včera jsem byl na otočku doma a hned na mě naskákaly povinnosti. Něco opravit a posekat. Proto nám to tady vyhovuje. Odpočineme si, abychom měli dost síly na trénink. Ve volnu si občas zahrajeme na terase ping pong – když nefouká.

Do mistrovství světa zbývají tři týdny. Je to období úplně nejtěžší přípravy? 

Trénink se už začíná zrychlovat a zkracovat. Vytrvalosti bylo celý rok dost, teď už přecházíme víc do rychlosti. Už jsme například jeli dvouminutovky v závodním tempu.

Nepochybně ti vyhovuje společná příprava s dvojkou bez kormidelníka Lukáš Helešic – Jakub Podrazil. Společně se připravujete už delší dobu, nehrozí ale tak zvaná ponorková nemoc? 

Poslední dva ři roky jsme spolu skutečně dost často, ponorka zatím ale nehrozí. Tady máme pokoj pro tři, jinak mládenci bydlí většinou spolu a já bydlím sám (směje se). Společně více méně odtrénujeme a pak si jdeme každý po svém. To by ani jinak nešlo. Na vodě jsou kluci rychlejší, a pro mě je motivace jim stačit. Pro ně zase motivace mi ujet.

(„Rychlejší jak kdy“, smějí se Lukáš s Jakubem ze svých lůžek – po dopolední tréninkové fázi. Rozhovor s Lukášem Helešicem a Jakubem Podrazilem připravujeme.)

Ondra: No, naháníme se!

Olympiáda byla loni o měsíc dřív, než bývá mistrovství světa. Letos je světový šampionát o měsíc déle než obvykle. Sezona je tedy vlastně o dva měsíce delší, než bývá zvykem. Jak se tahle okolnost může podepsat na výkonnosti a pak samotné formě na šampionátu?

Sezona je fakt dlouhá. Touto dobou bychom už měli normálně odpočívat a popíjet piva (směje se). Je to znát i na tom, že se na šampionát připravujeme v jiném počasí, než jsme zvyklí. Vždycky končíme sezonu v době, kdy je ještě hezky, ale teď už přichází podzim. Je to ale pořád ještě lepší než v roce 2010, kdy jsme na Zélandu závodili sedmého listopadu.

Zkus porovnat přípravu na mistrovství světa, když jsi stál před patnácti roky na začátku skifařské kariéry, s tou současnou. 

Od mých devatenácti náročnost tréninku samozřejmě narůstala, ale v posledních pěti letech je to podobné. Záleží hlavně na tom, jak se mi povede vyladit forma a hodně důležité je pak momentální rozpoložení před závocdem. To je vlastně nejdůležitější. Jinak jsem na tom v posledních pěti letech zhruba stejně. 

V průběhu kariéry se ti většinou vyladit podařilo... 

Zatím třináctkrát na medaili... (směje se).

Kdy jsi měl ze svého výkonu nejlepší pocit?

Ten mám vždycky, když se vyhraje. Nedokážu přesně říct, kdy to bylo nejlepší, ale největší překvapení pro mě bylo mistrovství světa 2015 ve franouzském Aiguebelette. Ani jsem neočekával velký výsledek a povedlo se to.

Proč neočekával? Neměl jsi natrénováno tolik, kolik bys potřeboval?

Celá sezona byla rozpačitá, nedařilo se mi. Možná proto, že jsem od toho nic moc nečekal, tak se to pak povedlo. 

Loni na olympijských hrách v Riu kolovaly pověsti, že máš nejvyšší výkonnost za celou dosavadní kariéru a hodně fanoušků ti předpovídalo vítězství.

Tak to určitě nebylo, celý rok jsem laboroval se zádama. Každý trénink byl hodně přes bolest, což  samozřejmě ubírá síly a hlavně se tím nabourala hlava. Natrénováno jsem měl normálně jako obvykle. Chorvat s Novozélanďanem jeli prostě výrazně líp. 

Letos to Damiru Martinovi nejezdilo tak svižně jako loni, kdy získal titul mistra Evropy. Máš zprávy, jak je na tom ve druhé části sezony? 

Uvidíme až na mistrovství světa. Nikdo se moc neukazuje. To je na veslování pěkný, že dokud se nejede závod, nevíme, jak na tom kdo je. A vlastně to nevíme ani my sami o sobě. Někdy se člověk cití super a přijede na závody a není to ono. Nebo taky obráceně. 

Jakou roli ve znalosti soupeřů hrají světové poháry? 

Určitou roli hrají, průběh sezony přece jenom něco o šancích na šampionátu naznačí. Všechno se ovšem může změnit. Letos je sezona o měsíc delší než obvykle a je dost času na trénink mezi posledním světovým pohárem a mistrovstvím světa. To se ještě může výrazně projevit. 

Když jsi získal v roce 2010 titul mistra světa v čase hlubokého podzimu a porazil Drysdala na jeho domácí vodě, byla sezona ještě delší než letos. Dá se říct, že délka příprava přinesla vyšší výkonnost? 

To si nemyslím. Takhle dlouhá příprava už je hodně náročná na psychiku. 

Za sebou máš více než patnáct roků tréninku bez delšího odpočinku. Na rozdíl od Maheho Drysdala, který občas jeden rok vypouští. Zrovna tento. Pociťuješ někdy únavu z té dlouhé doby? Nebylo by lepší některou sezonu vynechat? 

Kdybych něco takového pociťoval, tak už asi nezávodím. Samozřejmě jsou dny, kdy se mi moc nechce, ale zase se vrací dny, kdy mě to strašně baví. Spíš si uvědomuju, že jak bych jednou skončil, už bych se k veslování nikdy nevrátil. Věk utíká a mladší už nikdy nebudu. Vesluju, dokud mě to baví. Vím že, až skončím, tak prostě skončím. 

Přemýšlíš konkrétněji, co budeš dál dělat, nebo je to v tuhle chvíli ještě vzdálená budoucnost, se kterou se nechceš zabývat? 

To ještě bude trvat, než skončím (směje se)! Ne, dělám si legraci. Občas už přemýšlím, co bych dál dělal. Nechci říct, že to úplně přesně plánuju, ale v mém věku už se tím musím zabývat. Skončit ze dne na den je sice hodně jednoduché, ale zároveň velmi složité. Přece jenom mám rodinu a musím ji živit. Ve veslování se nevydělávají desítky milionů... 

Máš konkrétnější představu co dál?

Chtěl bych zůstat u sportu - asi. 

U sportu obecně? 

U sportu obecně a přemýšlím nad různýma variantama, ale konkrétně zatím nevím. Zatím ještě nekončím. Rozhodl jsem se, že když bude sloužit zdraví, chci jet ještě olympiádu v Tokiu a ta se koná za tři roky. Času je ještě doufám dost. 

Říkal jsi, že soupeři jsou před mistrovstvím světa trochu nečitelní. Objevil se ovšem široké veřejnosti poměrně neznámý skifař z Nového Zélandu, který se v úvodu sezony ukázal jako důstojná náhrada za Drysdela. Jeho rychlá jízda působila až neuvěřitelně. V cyklistice se pro takové výkony vžil výraz nadpozemské. Někteří odborníci se vyjadřovali v tom smyslu, že jeho jízda byla dost zvláštní.   

Zvláštní to není. Mansona znám už z dvojskifa, na kterém jezdili zpočátku sezony hodně rychle, ale pak jim nevyšlo mistrovství světa. Na jaře jezdíval kontrolní závody na Maheho Drysdala, proháněl ho a dokonce ho i jednou porazil. Vědělo se, že až Drysdale po olympiádě buď skončí, nebo si dá rok volno, je připravený ho nahradit. Ten se na to těšil! A pořádně připravil. Vidím sám sebe v roce 2005, kdy jsem byl taky hodně natěšený. Vyjel jsem na první závody a hned jsem je vyhrál. Manson má velkou motivaci a odhodlání. Je relativně mladý – nějakých osmadvacet mu je. Nemá co ztratit. Takže nám chce všem ukázat. Samozřejmě mu to nedáme zadarmo. 

Máš zprávy, jestli se Drysdale skutečně vrátí?

 Píšeme si. Od května už trénuje. Po olympiádě se mu narodilo druhé dítě. Zřejmě se věnoval rodině a určitě měl i spoustu povinností kolem olympijského vítězství.

 Drysdale je známý tím, že hodně trénuje na kole? Taky závodí jako ty?

 Pokud vím, na kole nezávodí, ale dost trénuje.

 Na ČT-Author cupu jsi dojel před časem jen s malým odstupem na vítězného Jana Škarnitzla. Diváci žasli, jak se mezi elitními hubenými bikery může prosadit dvoumetrový a stokilový chlap.  

V roce 2014 jsem dojel sedmnáctej, což nebylo špatný. Author cup v Jizerkách teď na podzim samozřejmě nestihnu. Letos jsem však odjel pár závodů seriálu Kolo pro život. Při tom prvním jsem však neměl moc najeto a ten druhý jsem absolvoval volněji, protože bylo krátce před mistrovstvím Evropy. Závodil jsem i na Karlštejně – tam bylo strašné vedro a vykysal jsem. Většinou dojíždím kolem 50. až 70. místa. S mýma kilama a postavou je to docela dobrý, ne? 

Mimochodem, jak se ti v průběhy kariéry daří držet váha? 

Daří se mi to celkem samo. Jím, co chci. Nedržím žádnou speciální dietu. Víceméně se pořád držím v rozmezí 100 až 105 kilo. Po sezoně ale přiberu i na 112. Váhu však vůbec neřeším. Jednou za čas se zvážím a spíš se bojím, abych nebyl moc vychrtlej. 

Probíhá měření – například spotřeby kyslíku? 

Dřív jsme se hodně měřili. Probíhalo různé testování VO2 max. Postupem času jsem v tomhle zakrněl a s trenérem jsme taková měření vynechali. Ukazuje se, že to není potřeba. Jedu spíš jen podle pocitů. V tréninku nepoužívám měření tepů, prostě jedu naplno a ono to nějak dopadne. Když můžu, jedu - když nemůžu tak ne (směje se). Navíc mě pás sporttesteru dusí a na sobě ho nesnesu. Spíš se teď kontrolně změříme jednou za rok. 

Poznáš na sobě, jak jsi na tom?

Mám to už naučený. Poznám, kdy je to už za hranou a to pak radši přestanu. 

Stalo se teď v přípravě na mistrovství světa, že jsi se dostal za hranu? 

Každý druhý den (směje se)! Ba ne, poslední dobou si vážně nevybavuju, že bych trénink výrazně přetáhl. Jsou ale dny, kdy se jede líp a někdy zase hůř. Minulý čtvrtek to bylo takový, že jsem čekal, až se to rozjede a pořád se to nezrozjelo. Trénink jsem ale dojel. 

Jaký typ tréninku máš nejradši? 

Volno (vstupuje do debaty Jakub Podrazil.) Volno, nebo masáž (směje se Ondra). Nejradši? Ani přesně nevím. Asi nejspíš úseky dvě až tři minuty dlouhé. Ne úplné sprinty a zase ne čistou vytrvalost. Zrovna dneska jsme jeli dvouminutovky – většinou jsou to nejtěžší tréninky. Nejsou úplně krátké a jedou se ve vysokém tempu. Blízko závodnímu a dost to bolí. Tenhle typ tréninku mám ale docela rád. 

Hovoříš o vytrvalosti. Před rokem jsi v jiném rozhovoru naznačil, že ti delší úseky příliš radosti nepřínášejí. Mění se v průběhu kariéry tvůj přístup k vytrvalostnímu tréninku? 

Když jsem byl mladší, vadilo mi to mnohem víc. Teď už to jde. Nejhorší je ovšem rozjíždění na jaře. Teď už mi ani moc nevadí „šestikilák“ (usmívá se). Vždycky jsem ho nenáviděl, ale s postupem času se s touhle tratí víc sžívám. S věkem roste vytrvalost a ztrácí se rychlost. 

Máš pocit, že už ztrácíš rychlost? 

Doufám že ne! Kdybych ztratil rychlost, už bych byl asi vyřízenej (směje se). Spíš cítím, že se musím delší dobu rozcvičovat a na vodě potřebuju delší čas na rozjetí, abych ty rychlostní úseky zvládl.

 

 

Český veslařský svaz (ČVS) > Novinky > Ondřej Synek míří (přes Floridu) do Tokia

Buďte v obraze

příhlaste se k odběru novinek, ať Vám nic neunikne



         

  

 

 

 


Kategorie


Důležité


Kontakty

  • +420 233 313 352